E. A. Poe, Sen ve snu

První po­hled návštěv­níka pad­ne na vel­ký šedo­černý port­rét spiso­vatele. Půso­bí tís­nivě, cosi nebo spí­še koho­si při­pomíná, jako útrž­ky noč­ní můry, co se vy­ba­vu­jí po pro­buzení. Poe­ův kní­rek nut­ně tuto před­stavu kon­kreti­zuje a vzpo­mín­ka se ustá­lí na nej­hor­ší noč­ní mů­ře Evro­py dvacá­tého sto­letí. Stej­ně tak ale kní­rek upo­míná na vel­ké­ho komika, který se po­kou­šel na­jít způ­sob, jak se s tou­to noč­ní mů­rou vy­rovnat. Směs děsu, ab­surdi­ty a smí­chu se tedy na tom­to port­ré­tu ob­jevu­je na ně­koli­krát a uka­zuje, že dílo E. A. Poea sna­hou podob­nou směs po­stih­nout v jis­tém smys­lu po­skytu­je čte­ná­ři zpět­nou před­tuchu toho, co ná­sledo­valo v ději­nách.

Význam­nou část vý­sta­vy tvo­ří po­chopi­telně ilu­strace a kniž­ní tvorba, počí­naje prv­ním vy­dá­ním bás­ně Hav­ran v časo­pise Kvě­ty (ročník VI, 1871) a stu­dií Jaku­ba Ar­besa, jehož roma­neta noří čte­ná­ře do svě­tů ne pří­liš vzdá­le­ných Poe­ově imagi­naci. Ilustra­ce či grafi­ky pří­mo na moti­vy poví­dek před­sta­vují v pod­statě vý­běr toho nej­lep­šího z čes­ké kniž­ní tvorby. Je to až pře­kva­pivé, že vše­chna ta zná­má jmé­na lze s Poem spojit: Ku­bin, Di­viš, Sou­ček, Kob­liha, Ne­praš, Born, Vá­chal, Kolá­řová…

Výstava tyto star­ší a zná­mější ku­sy sta­ví ved­le zce­la no­vých a mé­ně za­ži­tých a uka­zuje znač­nou tema­tic­kou konti­nu­itu a zá­ro­veň znač­nou různo­ro­dost zpra­co­vání poe­ovských inspi­rací.

V pamě­ti utkví ze­jména Port­rét E. A. Poea Mar­tina Mu­lače (2019-20): série drob­ných hlav, opa­ku­jí­cích se s nut­ka­vo­stí typic­kou pro Poe­ovy hrdiny, a Mu­mie (2018-2020) Te­re­zy Eis­ne­rové: soš­ky suše­ných skrčen­ců se škle­bem hrůzy, vyvolá­va­jící tuše­ní tem­noty civili­zace a na­vrace­jící divá­ka do sta­rého Egyp­ta i k maso­vým hro­bům sou­čas­nosti.

Naopak spoji­tost Poe­ova díla se Švank­maje­rovým fil­mem Šíle­ní ne­ní na prv­ní po­hled zřej­má (pokud ne­má di­vák film v čerst­vé paměti) a od­ha­le­né genitá­lie se zdají s Poe­ovou delikát­no­stí v těch­to otáz­kách spí­še sil­ně kon­tras­tovat. Je otáz­kou, zda sou­vis­lost s Poe­ovými po­víd­ka­mi u Švank­maje­ra není pou­ze na jazy­kové rovině (Poe­ova po­víd­ka Za­živa po­hřbe­ný a hle – Ježíš, čte­nář se jis­tě do­myslí), spíše než na ro­vi­ně imagi­na­tiv­ní či vý­tvarné.

Exponátem, který vy­vede návštěv­níka z po­noře­ní do emo­cí a vizu­ál­ních do­jmů je Vel­ká mat­ka (Zla­tý ska­rab) (2020) Kryš­tofa Hoška: ne že by na­rušo­val atmo­sféru či cel­kový dojem, ale brouk, který hle­dí Poe­ový­ma oči­ma ze stě­ny Vele­trž­ního paláce, je roháč. Ani ska­rab, ani ko­va­řík, ani tesa­řík, kteří pod­le vše­ho po­víd­ku Zla­tý brouk in­spi­ro­vali, ale roháč. A to je ska­rab v samot­ném ná­zvu sochy. Návštěv­níka pře­padá pedant­ství a báda­vý duch pro­chází svou imagi­nár­ní encyklo­pedií brouků. Zároveň však tako­vý zcizu­jící efekt není na škodu, neboť entomo­logická úvaha vstupu­jící mezi tem­né emoce je ne­pochyb­ně něčím, co není Poe­ovu du­chu cizí.

Stejně jako vý­stavu ote­vírá por­trét Jaku­ba Špaň­hela, tak jeho ob­raz Ha­vran, také v še­dé a černé, spo­lu s Panuš­ko­vý­mi Ha­vrany ce­lou vý­sta­vu uza­vírá a obě ty­to še­di upo­mína­jí na dílo Ger­har­da Rich­tera, němec­ké­ho malíře, který se vý­znam­ně po­dílí na re­fle­xi holo­caustu. Vrací­me se tedy v jis­tém smys­lu na za­čátek, jsme nuce­ni se stá­le vracet, neboť ně­kte­ré věci ne­lze uza­vřít a roz­řešit. Jako urči­té vý­chodi­sko může slo­užit snad jen komic­ká kóda, jíž před­stavu­je mluví­cí ha­vran Kryšto­fa Kin­tery, nepochyb­ně zla­tý hřeb vý­stavy.

Třeš­nič­kou na dor­tu je pak sku­tečnost, že pro­jde-li za­hlou­baný ná­vštěv­ník dál do stálé ex­pozice, prv­ní malíř, který ho uvítá, je Bed­řich Ha­vránek.

Malá vý­stava na hra­nici literár­ního a vý­tvar­ného umě­ní tak dale­ko pře­koná­vá očeká­vá­ní i své roz­měry a roz­hod­ně sto­jí za vi­dění.

Výstava Sen ve snu: Edgar Allan Poe a umění v českých zemích pro­bíhá ve vele­trž­ním palá­ci ve dnech 5. 3. – 22. 11. 2020. Foto­grafie jsou k vidění na strán­kách Artalk.cz.