Ozymandias je jméno, provázející literaturu již více než dvě staletí. V roce 1818 vydala Mary Shelley Frankensteina. Knihu, již by bylo lze považovat snad za předchůdce, snad za jedno z prvních science-fiction. Její manžel, romantický básník Percy Bisshe Shelley, současně napsal sonet Ozymandias. Vrchlický ho přeložil takto:
Já potkal chodce z končin prastarých, ten děl: „Bez trupu nohy kamenné ční v poušti, v písku blízko vedle nich tlí rozbitá tvář, čelo svraštěné, rty šklebné, v nichž se chladný povel mih’, dí: ‚Sochař uměl čísti vášní vření, jež vryty v mrtvou hmotu žijí dál než hruď, jich zdroj, než dlaň, jich provedení.‘ A na podstavci slova ta jsem čet’:‚ Jsem Ozymandias, jsem králů král, má díla, Mocní, vizte a v prach hned!‘ Nic po stranách víc nezbylo, jen kolem té trosky obrovské, kam stačil hled, se písek vlnil v obzor dlouhým polem.“
(Shelley, P. B.: Výbor lyriky. J. Otto, Praha 1901; s. 29)
Ozymandias, jehož jméno je řeckou zkomoleninou egyptského User-maat-Ra, vyvolený boha Ra, trůního jména Ramesse II., tak do našeho průmyslového věku vstoupil společně s Frankensteinem. Jsou to dvojčata, potomci svých rodičů, manželů Shelleyových.
Podobně jako se spolu narodili tito dva podivní hrdinové, strašlivý král pradávných časů a nelidské hybridní monstrum, pojí tajemné pouto i oba směry literatury, zvané fantastická. Směr obrácený k paměti, k minulosti, do oněch dob a k hrdinům, ztělesňujícím přízračné figury nejtemnějších hlubin osobnosti; a směr, napřahující se ke spekulaci, do budoucnosti, k oněm světům a překračování daností vědění. Ono sourozenectví nemohlo vzejít jen z manželství Shelleyových. Půdou, na níž se zrodilo a z níž se obrozuje, bylo a zůstává důvěrné setkávání bouře a vzdoru s humorem a lehkostí, jemuž se Shelleyovi stali pěstouny a svědky, a které udržovali mnozí spisovatelé po nich a přidávali k němu nové motivy, nová dobrodružství.
Takovou literaturu je příhodné publikovat pod jménem Ozymandias. Fantastickou, velkolepou, dobrodružnou, nevážnou, jedním slovem: zábavnou. ⊕