Drchova lysá lebka se leskla v prv­ních paprs­cích roz­břesku a jeho dlouhá snědá ruka pomalu otáče­la hube­ným zajícem na­bodnu­tým na klacku. Byla to ne­domrlá pečín­ka a v tučněj­ších dobách před­ků by vzbudi­la po­směch nebo snad po­litová­ní nad osudem jedlíků, po­stiže­ných takovým ne­štěstím.

Mršina se zlehka omý­vala tenkým prouž­kem kouře vy­cházejí­cím z několika kousků na­vlhlého dřeva. Oheň viděla snad leda v zaje­čím pek­le, ale co chybě­lo masu, aby se upeklo, to do­háněly zčer­nalé očouzené fleky. Pod velkým balvanem v černotě lesa se ale její slabý závan nesl mrazi­vým ránem jako pozvánka k dávno ne­vídané hostině a do ždibců masa pro­svítají­cích na několika mís­tech mezi kostmi se dychti­vě vpíje­ly čtyři páry ne­nasyt­ných očí. Tři lid­ské a jeden vlčí.

Do­prostřed soustředě­ného ticha, občas pře­rušovaného teskným zpěvem žaludků, na­třásla zvesela bojovná Jenšta své mocné plece a s úsměvem zvolala na svého trýzni­tele.

— Dej mi ochutnat, jestli už bude!

Vlk u jejích nohou za­hrabal prackou v jehličí a vydal sten, kterému bylo až příliš dobře rozumět. Byl chudák, bestie vy­pelichaná, stejného mínění jako statná Jenšta.

— Dej pokoj, ženská. Bude, až bude. Chceš se cpát syro­vým zajícem?

Beztak by ti pro­spělo ně­jakou váhu shodit. Podívej se tady na čaro­děje. Takovej mrňa­vej a jak pěkně čeká, než se to upeče.

— No, já už bych si dal taky.

— Vidíš?— za­skučela Jenšta a popadla čaro­děje za lem kut­ny takovou silou, že se ten vy­hlád­lý skřet za­potá­cel a brýle mu upadly někam do jehličí. Skočil za nimi na všechny čtyři a tápavě pro­hledával ranním mrazíkem ztuh­lou les­ní půdu. Drch se za­mračil.

— Čert aby vás spral voba dva. Tejden o bukvi­cích a můžete se zbláz­nit ze zajíce. Když říkám, že ještě není do­peče­nej, tak není do­peče­nej. A vůbec, samot­nýmu peklu jsem ho musel pro vás vy­rvat, a vy takhle?

Vlk zavyl a hladově vy­cenil tesáky. Jenšta na Drcha vy­kulila oči a roz­hodila rukama, jako by se mlčky ptala, co jiného asi tak čekal.

— Peklu, jo? Myslíš tady tu vy­pelicha­nou bestii, co nám ho chytila? Dyť tys´ani nehnul prstem. Jenom ses opíral o ten svůj meč, nadá­val, že ti bukvi­cová polívka už nevoní, a pak jsi té potvoře se­bral zajíce, ještě než se, chudák zubatá, stihl roz­koukat. A teď tu šmrdláš tu svoji pečín­ku už snad dvě hodiny. A nic. Víš co, bez vohně to půjde blbě. Peklo. To teda jo. Peklo to je, ale s tebou. Vo jakým jiným pekle nám to tady vy­kládáš?

Starý lanc­knecht se pomalu na­přímil. Kožich se mu svezl na přezce na záda a odhalil tmavou kůži šermíř­ské vesty, obepína­jící na ramenou konce dolů se roz­šiřujících rukávců. Oči mu za­svítily a tvář pod vousy zváž­něla jako v nábož­ném zá­palu. Levou rukou zvedl svůj mohut­ný obou­ruční šlacht­švert, o který se před­tím opíral, a pravačka se zajícem na klacku mu trochu po­klesla, jako by se chystal svůj hýč­kaný poklad upustit do ohniště a oběma rukama se začít věno­vat meči.

Jenšta opatrně o krok ustoupi­la a levou ruku po­ložila na rukojeť pistole, která zela pod tkanič­kou drží­cí olbří­mí po­hoří její hrudi nad širokým kože­ným pásem obe­pína­jícím prosté bílé šaty. Dobře věděla, že pistoli ne­stihne na­táh­nout rychleji, než by na ni Drch do­sáhl čepelí, a řeznic­kou palici na dlouhé ná­sadě, kterou při podob­ných pří­ležitos­tech po­rážela různé svině, měla opřenou o kámen nej­méně na další dva kroky do­leva. Opatrně na­kroči­la a po očku hledala svou zbraň. Ale Drchovi nic ne­uniklo.

— Kampak, děvče, — ušklíbl se a vy­cenil těch ně­kolik křivých před­ních zubů, které mu ještě váleč­ná štěstěna v hubě nechala. Levačkou si po­hrával s vahou mohut­ného meče a zlým pohledem měřil vzdále­nost, dělící Jenšti­nu dlaň od ruko­jeti palice.

Pro ni dva tři kroky, pro něj snad jeden a píď. Měla to přes ruku. I kdyby vy­běhla jako ten nebož­tík zajíc… V tu chvíli sebou Jenšta trhla do­leva. Drch bez­děčně vy­mrštil levač­ku až nad hlavu a po­padl meč oběma rukama.

Jen co vy­kročil, aby ťal a všechno skončil, noha se mu za­razila a obrovský Drch s těžkou čepelí nad hlavou za­vrávoral. Pod nohama mu něco za­skučelo a zase se pohnulo. Byl to čaro­děj, který už zase s brýlemi na očích po čtyřech pro­běhl přímo mezi nimi, popadl padají­cí klacek se zajícem a s vidi­nou kousku té očouze­né mršiny se po Drchově příšer­ném kopan­ci pokou­šel zvednout a pelášit pryč. Ani dva kroky ne­uběhl. Sám za­kopl o ukrade­ný klacek se zajícem a upadl do křoví. Jak se za ním Drch překvape­ně otočil, váha meče nad hlavou ho stáhla na stranu. S vý­křikem pře­padl a ramenem vrazil do nej­bližšího stromu tako­vou silou, až v kmeni za­praštělo.

— Á, ty čerte. Slouho Satanův! — zařval roz­zuřený Drch a pevně se chytil meče. Rozmáchl se s ním a čepel začala tanco­vat jako při po­svícení. Stromky padaly, třísky se tříštily, zuřivý Drch třeš­til oči jako sám svatý kaza­tel, roz­séval zkázu mezi se­schlým větvo­vím a mocnými údery do země zvedal hrotem své čepele oblaka hnědého jehli­čí.

Čaro­děj s hrůzou ustupo­val a snažil se unik­nout smrto­nosné bouři, která se na něj valila.

— Ó, démoni třetí sféry, vy­stupte! — zaječel najednou čaro­děj a Drch se zarazil. Opatrně pozvedl čepel a podíval se napravo nalevo, jestli nějaký ten démon náhodou někde ne­vystupuje.

— Sukubus inkuba! Lef-chá-chajím. Havušajím. Povstaň, mocnosti pod­zemská. Nakrm se duší toho červa. Magnissima asfipex! — črtal skřet do vzduchu rukou tajemná znamení.

Drch zne­jistěl ještě víc a ruce mu klesly. Zajíc ne­zajíc, zavdat si se silami pekel­nými, to je úplně jiná zá­ležitost. Čaroděj, který usoudil, že jeho kouzla zase jednou za­brala, se uklid­nil, na­rovnal si brýle a za­mžoural. Potom zůstal stát s otevře­nými ústy a zíral někam za Drchova záda. Lanck­necht se ohlédl. Stála tam Jenšta s na­taženou pistolí v levé ruce, řeznic­kou palicí na dlouhé násadě v pravé ruce a širokým úsmě­vem na tváři.

— Tak to by stačilo, chlapeč­kové. Ty tam, koukej mi při­nést tu naši slav­nou pečínku.

Čaro­děj se smut­ně podíval na Drcha, který jen po­krčil rameny a po­hodil hlavou směrem k jejich společ­né přemoži­telce. Skřet sklopil zrak a odevzda­ně se vydal se zajícem na klacku zpátky k Jen­ště, která zatím soustředě­ně mířila hlavní pistole na skleslého Drcha a na zápěs­tí na­tažené pravé ruky jí na řemínku visela řeznic­ká palice.

Čaro­děj jí podal klacek se zajícem a Jenšta se za­smála.

— A teď si pochut­náme. Já a tady ta potvora, — zapíchla klacek volným kon­cem do země a po­hodila hlavou směrem k vlkovi, který jen seděl a čekal, co další­ho se mezi jeho prů­vodci se­mele.

— Neblázni, Jenšto, měj rozum, — odporoval jí opatrně Drch, vy­děšeně zíra­jící do hlavně pistole, — nejedli jsme nic než buk­vice nejmíň týden. No, od tý doby, co jsme utekli z baronova leže­ní. Však to sama dobře víš. Jenom si vzpomeň, kdo ti pomohl dostat se pryč od té jeho smečky. No, kdo? Já a tady mágus jsme to byli.

— Nic jinýho vám ani ne­zbylo. Kdyby ti lotři přišli na to, že jste jim se­žrali baronův ukrade­nej špek, pověsili by vás voba na háky místo toho vašeho lupu. Ještě teď byste tam viseli, ve věži.

— Jo. A ty bys zase skučela v hlado­morně, žes´ nám za kus toho špíčku pomohla zmizet.

— No to by byla hrůza! Ale že jsem si pomohla, když jsem s váma místo toho šla mrz­nout do lesa o bukvič­né polívce, že jo? Když už je řeč o hladu, hej bestie, pojď si pro ždibe­ček, — vymáčkla stat­ná Jenšta kousí­ček napůl pře­uzeného masa mezi žebry, hodila ho vděčně mlaska­jícímu vlkovi a sama si olíz­la prsty.

— Dobrý. Ne zase nějak zvlášť, ale furt lepší… Copak, copak, čerte jeden? — houkla na čaro­děje, který se také pokusil sáh­nout po soustu, — Řekla jsem, já a ta bestie. A ty, Drchu, koukej za­hodit svůj meč, než ti pro­ženu kuli břichem.

Drch se podíval na čaro­děje, jako by ho žádal o radu. Nepřišla. Chvíli na sebe oba bez­mocně valili oči. Potom lanc­knecht udělal, co mu Jenšta na­kázala, a jeho těžký šlacht­švert se za­duněním roz­hodil hromád­ku jehličí.

— Tak je hodnej. Teď si od toho železa odstup aspoň na pět kroků, ať nemáš hloupý nápady.

Drch smutně při­kývl a schlíple se porou­čel, kam mu Jenšta ukázala.

— Poslouchej, ženská, přece nás nenecháš o hladu. Copak já bych tě nechal? Jsem to pekl pro nás pro všechny. Víš? — našlapoval Drch opatrně směrem k ní, — Jednou jsme se spolčili, tak už jsme v tom spolu, však víš, — natáhl svoje dlouhé ruce před sebe.

— Tak to stačí. Koukej zůstat, kde jsi, — vykřikla Jenšta a na­mířila Drchovi přímo mezi oči.

— Teď! — křikl Drch a čaroděj na jeho povel skočil po zajíci. Jenšta ho tak tak stačila za­chytit za okraj kutny, ale chvilky její ne­pozor­nosti využil zase Drch.

Dvěma leh­kými skoky svých dlou­hých nohou se přenesl přes vzdále­nost, která je oddělo­vala, a jako létají­cí gryf zaťal své spáry do Jenšti­ných zá­pěstí.

Jenšta se cuknutím pokusila vy­prostit pravač­ku držící okraj čaro­dějovy kutny a levé zá­pěstí krou­tila na­horu, aby namíři­la hlaveň ze­spoda Drchovi na bradu. Lanc­knecht si toho ale všiml. Oblým po­hybem své levač­ky dolů a vnitř­kem svedl její pravou ruku na vnější stranu, až se jí palice na řemín­ku smýkala a zrovna tak čaro­děj, který jí zapadl pod nohy. Levou ruku zatím Drch na­přímil, takže se pistole ocit­la Jen­ště vedle ramene, kde mířila jenom ptákům nebes­kým a jiné léta­jící havěti do cesty.

Položil se do ní celou silou své obrov­ské postavy, ale mocná Jenšta se ne­chtěla nechat povalit, jednou nohou si za­kročila a stála tam na jehličí jako obr, co pod­pírá oblohu, a Drch s ní ne­dokázal ani pohnout. Čaro­děj, kterého pořád držela za okraj kutny, takže napůl visel a napůl klečel pod celým majestát­ním sou­soším svých zápasí­cích druhů, se rozhodl do boje za­sáhnout jedinou zbraní, která byla v jeho dosahu, a plácl po pistoli zajícem na klacku. Ozvala se straš­livá rána a oblak kouře vy­letěl přímo do­prostřed zápasí­cí dvojice.

Drch se pustil obou zá­pěstí a za­potácel se o půl kroku dozadu. Levou rukou si začal mnout oči, pravou po­ložil na hrudník.