Host do domu

Pracky na­horu! — ozval se zpěv­ný alt z houšti­ny u cesty. Na les­ní stez­ce se za­stavila po­stava v otrha­ném, kdysi snad barev­ném, zá­plato­vaném oděvu. Ruce vy­střeli­ly vzhůru, ale místo aby tam zů­staly, sáhly po širo­kém za­šlém klo­bouku zdobe­ném brkem.

Širokoplecí loupež­nice vy­kročila z křoví s na­míře­nou pistolí. Podiv­ný pocest­ný roze­vlátým gestem smek­nul a hlubo­ce se před­klonil.

— Krásná panno, já smekám a na kolena klekám.

Z druhé strany někdo vy­prsknul hrubým smíchem. — Hej, krásná panno, pořád­ně si toho kavalíra prošacuj. — Zapíchnul Drch dlouhý meč do zad klečí­cího muže.

Jenšta vrhla na Drcha zlý pohled a sáhla po vaku, co zplih­le visel přes rameno pocest­ného.

— Nic, — hodila uzlík na zem, — vůbec nic.

Drch se znalec­ky ušklíbl, sáhnul pocest­nému za pás a chvíli tam štrachal. Pak se jeho ruka vy­nořila a za­houpala uzen­kou na ten­kém pro­vázku.

— Jesli tě z toho ne­popadla cud­nost, krásná panno, — hodil maso Jenště.

— Kvůli kusu uzenky po kde­jakým pobudovi šmát­rat nebudu, jako jiný tady.

— Dovolte, tady se musím ohradit. Žádný pobuda, nýbrž básník. Pjér jméno mé. Opěval jsem nej­krás­nější ženy Francie a mé jméno má na rtech celá Paříž. S kým mám tu čest? — Pocest­ný se na­rovnal a ná­ležitě vy­pjal útlou hruď v roze­pnuté haleně.

— Co s ním teď? — obrá­tila se Jenšta k Drchovi.

— Co by? Kopneme ho do zadku, ať si táhne ke všem čertům. Čaroděj snad zatím něco uklohnil. Třeba budeme mít zejtra větší štěstí.

— Panstvo, — ozval se znovu básník. — Větší štěstí než mě už byste mít ne­mohli. Kde je jedna uzenka, je jich více, a já vím, kde to je a jak je lehce získat.

Oba lapkové se s ne­skrýva­ným zá­jmem otočili.

— Jo? A proč bys nám to říkal, když to jde tak lehce? — zvítězila v Jenště pode­zíra­vost.

— Jednomu to jde těžce. Vidíte, jakou chudou krmi si nesu. Ale ve čtyřech se dá takový pod­nik snad­no vy­řídit a odměna bude ne­malá, pokud zlato vás ne­láká, ale mléko, strdí a krmě vše­liká.

— Tak to vyklop!

— Jak bych rád, ale kolena se mi pod­lamují únavou a vy­čerpáním, hlady ne­vidím a paměť mi ne­slouží. Usedněme jako společ­níci k ohni, pojez­me a vy­ložím vám svůj plán. —

Drch s Jenštou si vy­měnili po­hledy. Jenšta po­krčila rameny. — Vzít nám nemáš co. Bukvic je dost. Pojď. — Básník se při slově buk­vice za­šklebil, ale ná­sledo­val své pře­moži­tele do houštiny.

Po chvilce chůze uslyšeli rány a praskání. Za stromy se jim ote­vřel výhled na hube­ného mužíka v dlou­hém plášti, jak stojí se zved­nutou sekyr­kou nad pa­řezem. Máchnul. Sekyrka se za­sekla a skřet se svalil vedle. Pak se od­hodlaně po­stavil k sekyr­ce a vší silou se ji snažil vy­páčit z pa­řezu.

— Tys ještě ani ne­roz­dělal oheň?

— Štípám dříví, ne­vidíš? — posunul si čaro­děj brýle na nos.

Drch vzal jednou rukou sekyrku i s pa­řezem a jedi­ným úderem ho roz­štíp­nul na ně­kolik polínek. Čaro­děj je chvat­ně se­sbíral a roz­dělal oheň. S očekává­ním se jeho oči ob­rátily na Jenštu s Drchem. — Co bude?

— To, co vždycky, — zavrčel Drch.

— Hmm… A co tady ten šašek? — zeptal se čaroděj.

— Pjér de la Pere­del jméno mé, — ozval se straka­tý pocest­ný a opět roz­máchle smeknul. — Básník a bavič za­jisté také. A jakpak zovou učeného kolegu?

— Para­celsus Maximus Augustus Postumus. — napýřil se čaro­děj a okázale se uklonil.

— Těší mne, že i v pusti­nách se lze na­dít moudro­sti a duše chápavé.—  pokračo­val básník — Kolego excellentis­sime, s radostí si po­slechnu u krmě, na čem pracu­ješ a čím se za­obírá tvůj vznos­ný duch.

— Drahý kollégo, — pro­dlužoval čaro­děj hlásky, — časy jsou ne­radostné, ne­mohu na­bídnout ni skrom­nou krmi. Posled­ní kou­sek špíč­ku nám zbývá.

— Ha, tak ještě zbylo! Máš štěstí, že tady straka­tej ví, kde se­hnat jídlo, — vytrhla Jenšta čaro­dějovi kus špeku z ruky a schova­la ho do pruhu látky, — lžíce ven, chlapeč­kové, jde se na buk­vice.

Krátké ticho vy­plněné jen ťuká­ním lžic o kot­lík pře­rušil bás­níkův hlas. — Krásná panno, děkuji ti tisíc­kráte, zachránila jsi mne, jsem tvým sluhou. Jsi jako růže květ, co ne­viděl svět.

— Ale no tak to by… — nedokon­čila Jenšta, zatímco Drch pro­pukl v chrap­lavý smích. — To jo, takový poupě svět ne­viděl, viď krásná panno? He, he, he…

Básník se nedal vy­rušit, poklek­nul před stat­nou loupež­nicí, a než stači­la co­koli říct, plamenně po­kračoval, — Vezmi tu růži jak ty půvab­nou, jež nej­krás­nějším růžím růží jsi tu, jež nej­krás­nějším květům květ jsi citů, jež Musám Musou jsi i mně svou hrou. Vezmi tu růži berouc spolu s ní v svou hruď mé srdce, které nemá křídla; přes kruté rány stálé, přes osidla: za­chovat věr­nost nic mu ne­brání. Růže a já liší se v jednom punci: zří jedno slunce růže zrod i mření, zrod lásky mé vidě­lo tisíc sluncí.

Jenšta seděla celá rudá s lžící v ruce a očima sklope­nýma, čaroděj se v gestu pře­mýšlení držel za bradku, moudře po­kyvoval a na „tisíc sluncí“ pravil „Excelsum!“.

— Kéž láska ta, rozkvetlá k ne­zavření v mém srdci, jež ne­zkolébá ni sen, tak jako květ trvala jeden den! — uzavřel bás­ník sonet a zkuše­ným hmatem po­padl Jenštinu ruku, políbil ji a s úklonem se usadil na svoje místo.

— Kráse co její jest a co jí dlužno. — pozname­nal a rychle po­kračoval. — Vážení, teď k věci svět­ské aneb břichu co jeho jest a co mu dlužno.

Všichni si k němu přisedli blíž s ne­skrýva­ným zájmem, a až na čaroděje, kterého zjev­ně celé před­stavení na­prosto ne­vyvedlo z míry, i s úlevou.

— Znám statek zvěře a ptáků plný, mlékem a medo­vinou oplýva­jící. Na všem budeme mít hoj­nosti bez kapky krve pro­lité, ač je opevněný. Opevnění to totiž lze jen těžko silou paže zdolat, ale bystrému duchu zdá se děravé. Spoléhaje se na mocné zdi, pán staví slabou stráž. Vyčkáme-li vhod­ného času, hlídá stavení jen jeden prchli­vec a slabo­duchý. Už jen můj hlas prchliv­ce zbaví vlády rozumu a vyláká ho ven, kde ho snadno umlčíme. Slabo­duchého stačí za uchem podrbat. Ve stavení se vyznám, potichu pro­klouz­neme ke spíži a od­neseme, na co nám síly po­stačí.

Drch se zamračil, přejel rukou po lysé lebce a řekl — A co psi? Nemají? A spíž jen tak ne­zam­čenou?

— Psi mě znají a dobře vědí, že když jde Pjér ke spíži, cestou zpět jim do­přeje. A spíž… klíče od spíže má žena onoho prchliv­ce a vím, kam se… ehm…  kam je ukládá na noc. Kromě toho je to žena dobrá a slitov­ná a chudému dá vždy almužny, takže kdyby se pro­budila nic nám ne­hrozí. — rychle za­končil a po očku sledo­val Jenštu, která zjev­ně nad čímsi dumala.

— A vajíčka? Budou? — ze­ptala se nakonec.

— Snesu ti je, má paní, klidně z nebes výše. Budou. — pravil s leh­kým úsměvem.

— A odkud pak to všechno víš? Co když nás chceš jenom vy­lákat, protože si myslíš, že za udání něco do­staneš? He? — zeptal se Drch.

— A dostanu snad? Nepředpokládám. Jediný, komu bych vás mohl udat, je možná nějaký beze­jmenný lesa pán, od něhož jste utekli, a od něj bych odměnou dostal jen staže­ní z kůže nebo na­ražení na kůl. Ne, děkuji. — Všichni tři lap­kové viditel­ně zbledli.

— Vidíte, mám pravdu. Vidím vás a hned vidím i to, že jste ještě ne­dávno byli členy ně­jaké bandy a teď třete bídu s nouzí. Pche! Buk­vice! Ač Múzou po­líben, nejsem včerejší. A jak to všechno vím? Strašná křivda spácha­ná na umění bás­nickém! Pán toho stat­ku mě ctil a hostil, ale pak mě vy­hodil pro ne­svár s oním prchliv­cem a dal tak před­nost hrubé síle před mocí bás­nickou. Teď ať pozná, že bystrá mysl zmůže víc než hloupá síla! —

Drch se opřel o strom a spokojeně si mnul bradu. — A vajíčka… Budou!

Čaroděj nic neříkal, využil pro­dlevy ostat­ních k vy­škrabá­vání posled­ních zbyt­ků z kot­líku, který právě po­hodil vedle ohniště.

— Počkat, počkat! A mejt to bude kdo? — ozvala se Jenšta.

— Drahý kolego, dovol, ať tuto ná­dobu umyju na důkaz vděč­nosti za vaši po­hostinnost. Ó nej­slič­nější, pojď a ukaž mi, kde je zde pramen. Já, tvůj služebník, se ti po­kloním a omyji tvé kypré nožky.

Drch se zase uchecht­nul — Jo, nožky vo­mejt, ručky zlíbat atak­dál…

— Zavři zobák! — nevrle se na něj obořila Jenšta. Plešatec jen po­krčil rameny, jak se dvojice vzdalo­vala houst­noucí tmou. Čaro­děj už se za­motal do svého dlou­hého kabátu. Hlava mu vise­la na stranu, ve spad­lých brýlích se míhaly od­lesky do­hasína­jících uhlíků. Drch přes sebe pře­hodil krát­kou houni a usnul spán­kem hlída­cího psa, který se vrhne do útoku při sebe­ne­patrněj­ším hluku.

Skrze stromy pro­svítaly první paprsky. Ozvala se červen­ka a vzápětí ji pře­hlušil kos. Lesem se ale roz­lehl ještě jiný zvuk. Drch okamžitě vy­skočil s mečem v ruce a roz­hlížel se kolem sebe. Zběž­ný pohled mu pro­zradil, že dva lidi chybí. Přešel k čaro­dějovi a lehce ho kopnul — Sss, vstávej, čaro­ději! Kde je ta žen­ská a ten po­buda? —

Roze­spalý skřet si pro­mnul oči a na­sadil si brýle. — Ále, co se divíš? Člověk po­třebuje blíz­kou duši.

— Pšt! Poslouchej!

Lesem se roz­lehlo za­úpění a pláč. Drch s čaro­dějem se roz­běhli za zvukem. Kousek od potoka seděla na dece s roz­hale­nou košilí Jenšta. Sama.

Mocné plece se otřásaly vzlyky, po tvářích se jí koule­ly slzy.

— Si zraněná? — přistoupil k ní Drch.

— Néééé… — vyvolala jeho otázka nový příliv slz.

Drch se obrátil čaro­dějovi a chystal se něco říct, ale ten s útrp­ným vý­razem ve tváři ukázal prstem na Jenšti­ny ruce. V červe­ných, hrubých prstech loupež­nice spočí­val tenký pro­vázek. Na jeho konci byl ještě malý kou­sek střívka. V druhé ruce držela prou­žek látky za­maště­ný od špeku. ⊕