Hostina spravedlivých

Oblá Jenšti­na po­stava se krči­la za kame­nem. Od kraje le­sa to bylo k obe­zděnému stave­ní v údolí ještě pěkný kus, ale noc byla ti­chá a měsíč­ná a nadě­je zlodě­jů zá­visí na tom, že se ne­pro­zra­dí před­čas­ně. Jako na za­vola­nou se za­táh­lo a měsíč­ní záře zača­la sláb­nout. Jenšta syk­la. Drch vy­strčil svůj dlouhý snědý krk a snažil se ve tmě za­ostřit.

– Vidíš? Já to věděl. – za­šep­tal – Vajíčka budou. I se slepicema. Nebo kdyby tak­hle byla šunčič­ka…

– Dej už pokoj. Nejdřív se musíme dostat do­vnitř. Podívej, už jde! – ukázala Jenšta na mátož­nou po­stavu v kutně, která se k nim plaho­čila přes pole. V půlce cesty ale na­jednou po­stava padla jak pod­ťatá a údolím se roz­lehl vý­křik bolesti. Drch s Jenštou na nic ne­čekali a se zbraně­mi v rukou se roz­běhli do míst, kde na­posledy uviděli svého druha.

– Čaro­ději? – křikl Drch a obě­ma ruka­ma pev­ně se­vřel svůj meč. V od­pověď mu při­šel jen sten a kletba.

– Co se stalo? Kde jsou? – rozhlížel se ostraži­tě na všechny stra­ny a zvedal skřeta z bláta.

– Kdo? – podivil se Čaro­děj.

– Ti lotři. No, kdo tě to praš­til, že tu tak řveš?

– Ále, nej­spíš jsem si ukopl palec – zavrtěl hlavou čaro­děj a na­rovnal si brýle. Jenšta na ně zírala, jak jí to jenom houst­noucí tma do­volila, a pali­ci na dlouhé ná­sadě si zase klidně pře­hodila přes svou moc­nou plec.

– Tak to se povedlo. Aspoň si ne­musíme dávat pozor, aby si nás ne­všimli, že jo?

Drch se roze­smál, ale úsměv se mu po­stup­ně vy­trá­cel z tváře a vy­střídal ho vztek.

– Tys‘ nám zavařil! – roz­čílil se lanc­knecht – Teď bude­me muset všechny po­zabíjet. Já už dál o hladu ne­budu.

– Dyť tam ve­vnitř nikdo není – rozhodil rukama čaro­děj, jako by chtěl na­značit, že je přece všechno v pořádku. Teď se zase dala do smíchu Jenšta.

– Tak to vypadá, že asi budeš o hladu. Ledaže by ode­šli a tu tvoji šun­čičku tu pro nás nechali. Kdybysme náhodou chtěli za­vítat.

– Ty se moc ne­směj, ženská. – odsekl Drch a vy­razil si to přímo k vratům do statku. S medvědím vý­křikem vy­kopl dveře pro pěší a zmizel ve dvoře. Čaro­děj s Jenštou ho beze slova ná­sledovali. Ve dvoře se za­stavili a v na­stalé tmě se marně snaži­li na­jít vchod do domu. Z niče­ho nic jim přímo před oči­ma za­blika­lo v okně světél­ko. Všichni tři ztich­li a při­krad­li se k oknu.

Uprostřed prázd­né svět­nice stál jedno­duchý dřevě­ný stůl a na něm hoře­la svíč­ka v mosaz­ném svícnu. Jinak se nikde nic ani ne­hnulo, ani ten plamínek svíč­ky se ne­po­hnul a strnu­le se tyčil nad stolem. I ta troška svět­la ale od­halila dveře ze dvora do svět­nice.

– Tak nikdo? – podíval se Drch na čaro­děje, který udive­ně po­krčil rameny. Lancknecht chytil svůj těž­ký šlacht­švert do levé ruky a po­ložil si ho přes rameno, jak mu velel starý váleč­ný zvyk. Pravou rukou vzal za kliku a opatr­ně vstoupil do domu. Plamínek se za­třepo­tal. U stolu byly při­prave­né tři židle. Drch se roz­hlédl po prázdné míst­nosti a unave­ně se po­sadil.

– Tak pojďte. Měls‘ pravdu, čaro­ději. Tady nikdo není.

– A co ta svíčka? – divila se Jenšta ne­zvyk­lému úkazu.

– Takové věci se dějí, – zvedl čaroděj ukazo­vák a při­sedl si vedle ztrápe­ného hlado­vého lanc­knechta, – Jen v knihách církev­ních soudů jmenu­jí deva­desát šest případů. A to ne­mluvím o knihách taj­ných a za­povězených, jaké se prostí smrtel­níci jako vy dva obáva­jí číst. Nebo do­konce – povytáhl skřet obočí a upravil si brýle – o povídač­kách a báchor­kách, jaké se i ti nej­učenější učen­ci báli vůbec jen za­psat!

– A co se v nich po­vídá? – vykulil Drch vy­děšeně oči.

– Povídá se, – položil čaro­děj ruce na stůl, – že v domech může vzplát oheň i sám od sebe. Ale jenom v domech, kde ducho­vé a démo­ni strojej svoje úkla­dy!

Drch zne­jistěl. O hladu v zimě v lese a teď ještě tak démo­ni nebo ducho­vé aby ho sprali, to by tak chybělo. Právě když se chystal zved­nout a vzít nohy na ramena, objevi­ly se ale ve dveřích do svět­nice dvě bledé dív­čí po­stavy. Dvoj­čata. Deset jim moh­lo být let.

– Vítejte, ctění hosté, – spus­tily dívky, – jistě jste po cestě unavení. Rády vás po­hostíme, než se vrátí tatí­ček. Hezky tu po­čkejte, něco vám při­neseme.

Jen co dvoj­čata zase zmizela, i Jenšta si při­sedla ke stolu a opřela svou pali­ci o židli.

– Tak vidíš, to bylo řečí o duchách a ne­vím čem, a na­konec snad i ty tvoje vajíč­ka budou!

Ale Drch jen seděl úplně sina­lý a zkopr­nělý a ne­zmohl se na slovo. Čaro­děj na Jenštu spiklenec­ky mrknul.

– Slyšels‘ o hostině kostlivců? To se vypráví v…

Ještě než to vůbec stihl říct, dívky se vrátily do svět­nice a na stůl před překvape­né hosty po­stavily ošat­ku chleba a kus pečeně.

– Máte tu v tom stave­ní trošku zimu – divila se Jenšta, – Abyste se ne­nastydly.

– Jen se nebojte, paní, – uklonila se jedna z dívek, – my ne­stonáme.

– Až se vrátí tatíček, on vám za­topí, – přidala se druhá.

– Ale no tak, – odporoval čaroděj, – jen se po­dívejte, – ukázal na bledého Drcha, který jen beze slova seděl a klepal se jako při zimnici, – aby nám tu ne­umrznul. A mně je taky zima, to je pravda.

– Oheň u nás může roz­dělá­vat jenom tatí­ček. My smíme tak svíč­ku za­pálit, – vymlouvala se jedna.

– Ale on se vrátí a při­topí vám. To se za­hřejete, – usmála se druhá.

– No dobře, – pochválila je Jenšta, – to je dobře, že takhle po­slouchá­te tatíčka. Tak nám zatím při­neste trochu vody.

Dívky se po­klonily a zmizely. Čaro­děj se na­táhl po chlebu a zase spustil.

– Takže, hostina kostlivců. To šel takhle po­cestný… no, zkrát­ka po cestě. A vidí stavení. Měl hlad, žízeň, tak vešel dovnitř. Tam sedělo ně­kolik po­stav okolo stolu, potichu, jako by se modlily, nebo co. A jedna židle volná. Tak si sedl, ale nikdo ne­řekl ani slovo. Na stole bylo pro­střeno, stříbro, ubrusy. Husička pečená, tři omáč­ky na ni, jelít­ka a jitr­nice, kroupy a kaše, všeho dost. A nikdo ze stolov­níků se k tomu neměl. Tak si dal od všeho pěkně jedno po druhém.

A na­jednou kouká, na stole jsou ještě kolá­če a na dobré tráve­ní i něco k pití. Takže, proč ne, říká si ten pocestný. Posloucháš mě vůbec?

– Cože? – podíval se na něj skel­nýma očima Drch.

– Prosím tě, – naklonila se k němu Jenšta, – vem si kousek. Najíme se a pak uvidíme, – ukrojila kus pečín­ky a vrazi­la ho Drcho­vi do ruky.

– Poslouchejte, – zasýpal lanc­knecht, – já mám pocit, že bysme měli zmizet, než se ten hospo­dář vrátí. Mně se to nějak nezdá.

– To víš, že se ti to nezdá, přikývla Jenšta, – já to vidím taky. Chleba, maso, za chvíli vodu při­nesou…

– No právě! Kdo kdy hos­til lapky z lesa?

– Na tom něco je, – souhlasil čaro­děj, – lapky by hos­til snad leda čert nebo jinej démon se zlým úmyslem. Jinak to ne­dává smysl.

– Čert nebo ďábel, když dává, dává, – vložila se do hovoru Jenšta, – a ty se koukej na­jíst, Drchu, nebo na tebe ne­zbyde. Podívej, už nám nesou vodu.

Dívky postavily na stůl džbán s vodou a tři hlině­né pohárky.

– Jen se napijte, ať vám ne­vyschne v krku.

– Tatíček zatopí, až vám bude horko.

Na to se zase pok­lonily a zmizely. Drch se trochu osmělil, nalil si ze džbá­nu a sáhl po chlebu, že se pustí do jídla. Čaroděj mu ale za­držel ruku.

– Ještě jsi to ne­slyšel do konce. Takže, když se ten po­cest­ný pěk­ně na­jedl a na­pil, řekl si, že by se měl porou­čet. Ale ne­přiš­lo mu, že by po takové hos­tině měl od­cházet bez roz­loučení. Takže povídá, dobře jsem po­jedl, dobře jsem po­pil, a teď bych, milí lidé, zase šel. Jak to řekl, hosti­tel koneč­ně zvedl hlavu a povídá, že po tako­vém dobrém jídle a spoustě pití by přece měl ještě pořád­ně spoči­nout. Pocest­nému se zůstá­vat ne­chtělo a radši by už byl pryč. Ale hosti­tel na tom trval a roz­mlouvali tak dlouho, až zača­lo být pocest­nému jasné, že nikam dál ne­půjde. A potom mu ten hosti­tel povídá: Jídlo ti u nás chut­nalo? To naše maso jsi po­jedl. A pití ti při­šlo k duhu? Naši duši jsi pil. A když teď u nás spoči­neš, všechno nám vrátíš. I my se teď na­jíme a na­pijeme, ale z tvého. Pocest­ný se mu pořád­ně po­díval do tváře a uviděl, že je to jen lebka bez masa. Pak toho pocest­ného uloži­li a na­příště při­stavi­li ke stolu další židli, aby tam s nima moh‘ na­věky stolo­vat a čekat, kdo přijde další.

Drchovi se rozk­lepalo zápěstí. Nejistě po­ložil maso zpátky na stůl a po­díval se na Jenštu. Ta jenom vrtě­la hlavou.

– Poslouchej, čaroději, ne­vymýšlíš si?

– Tak se to povídá.

– A kdo ti to, prosím tě, napoví­dal? Víš co? Jestli ti kostliv­ci kaž­dýho se­žerou, tak jak by to potom moh‘ kdo další vědět?

– Třeba se koukal přes okno…

– Jo, to určitě – zasmála se Jenšta, ale z dalšího hovo­ru ji vy­trhlo, když si všimla, že dívky už zase stojí ve dveřích svět­nice. Čaroděj se na ně po­díval tak vlídně, jak to jen doká­zal, a povídá:

– Tak, děvčátka, něco vám ukážu. Tohle jsem se na­učil u jed­noho Maura, – luskl prsty a z ruky mu vy­letěla jiskra. Luskl po­druhé a vy­letěla druhá. Dívky se usmály a pro­hlížely si barev­né jiskry vy­léta­jící pořád výš a výš z čaro­dějových prstů a tancu­jící pod stropem. Když byl čaro­děj zrovna v nej­lepším, a dokonce ani jeho druho­vé ne­dokázali spustit oči ze zá­bav­ných kous­ků, které jeho ohníč­ky před­váděly u stro­pu svět­nice, roz­hostilo se náhle po domě podiv­né hlubo­ké ticho. I dívky pře­staly sledo­vat čaro­dějův vý­stup.

– Jsi hodný, ale je pozdě.

– Tatíček se vrací.

Všichni tři loupež­níci se mimo­děk po­dívali z okna. V hlubo­ké tmě a tichu ven­ku se začal pomalu zvedat vítr. Postup­ně ze­silo­val a v oknech to zača­lo hvíz­dat a pískat. Jak vítr na­bíral na síle, jeho dutí rych­le pře­cházelo ve sten a nářek a na­konec v řev bouře, jaká by do­kázala urvat kostel­ní zvonici. Rámy oken vrza­ly a praskaly. Země se roz­třásla a na­kláněla jako na vlnách.

– Děvčátka moje, už jdu, – zahřmělo venku, – Už jsem tady!

Dvůr statku po­hltila stěna plamenů, která se roz­táčela ve větru, až se změnila ve žhnoucí vír, požírající všechno okolo. Ohňové koule vy­letěly proti oknům a vy­razily z nich tabulky. Pekel­ný řev a výheň obe­mkly stavení, jako by ho celé někdo hodil do pece. Rozbitými okny vletě­ly do­vnitř plame­ny a jejich jazy­ky se rychle roz­lezly po stropě.

– Tak to vypadá, – snažil se čaro­děj pře­kři­čet běs­nění živlů, – že jsme asi váž­ně měli ode­jít dřív. To bude asi démon hněvu, – otočil se na Drcha, aby ho ubezpečil, že mu dává za pravdu.

Drch ale na nic ne­čekal, skočil pod stůl a držel se podlahy, jako by si myslel, že ho ta ohňová bouře někam od­nese. Jenšta mezi­tím vy­skočila ze židle a koukala, kudy ven.

Jenže celý dům ze všech stran svíralo stále těsněj­ší ob­jetí planou­cí bouře. Další nápor jejího běs­nění vy­razil dveře a jejich křídlo od­letělo a shoře­lo ve vět­ru jako list papíru.

– A nebo démon zloby. Co myslíš? Démon hněvu nebo démon zloby? – podíval se na ni tázavě čaro­děj.

– Prosím tě, já ne­vím, – odsekla mu Jenšta, – Koukej radši něco udělat.

– No dobře. Jenže co? I když vlastně, počkej, tohle jsem se taky na­učil u toho Maura. Jak to bylo? Aldžahán, aldžahán, – přemýšlel na­hlas čaroděj. Postavil se do dveří a něco tam mumlal. Řev venku pořád ze­siloval a bylo slyšet, jak nahoře nad stropem pras­ká krov a jeho trámy po­žírané oh­něm jen tak tak drží v ná­porech bouře. Za okny začaly pršet jisk­ry a po nich i celé kusy střechy. Jazyky plame­nů vy­šlehá­valy i ze samot­ných zdí stavení. Podlaha uprostřed svět­nice se pro­padla a od­halila dvě hromád­ky na uhel spále­ných lid­ských kostí.

Čaroděj zvedl ukazo­vák do výšky a v pekel­ném ryku něco za­mumlal. Za dveřmi se v ohňové stěně otevřela průrva. Když to Jenšta uviděla, vytáhla Drcha zpod stolu a po­strčila ho, aby utíkal. Ani se ne­nechal dva­krát po­bízet. Potom se po­dívala po jídle, ale maso nikde. Aspoň ten chleba jim zůstal, tak ho po­padla, hodila si ho do uzlíku a vy­běhla za svým druhem.

Čaroděj zůstal chvíli stát za­skočený vlast­ním úspěchem, ale když už prů­rvou před ním zmize­la i Jenšta, roz­běhl se pro jistotu za ní.

Drch pádil zpátky do lesa jako splašený a oba jeho společ­níci ho ná­sledovali, jak jim jenom síly stačily. Ani se ne­otočili, aby se po­dívali na běs­nící živel, stravu­jící svět za jejich zády. Teprve na kraji lesa si všimli, že uběhla celá noc. Nad protěj­ším hřebe­nem právě vy­cháze­lo slunce.

V údolí pod lesem se v ranním svět­le černa­lo spále­niště statku. Nad po­boře­nými zdmi čněly pa­hýly trámů, vrata byla vy­vrácená a půda všude okolo zdusa­ná kopyty koní. Na větvi stromu vedle vrat se hou­pal oběše­nec.

– Tak tady už byli před náma císař­ští dragouni, – hlesl Drch a po­díval se přitom na Jenštu. Stála tam chvíli bez hnutí a oči jí hoře­ly právě tako­vým plamenem, jaký ji samot­nou ještě před chvil­kou hrozil schvá­tit.

– Pojď, – položil jí Drch ruku na rameno, – dáme si aspoň co zbylo z večeře.

Přikývla.

– Pečínka v tom zmat­ku ně­kam zmizela, – povzdechla si, – ale aspoň ten chleba, – rozbalila svůj uzlík. Byl plný hlíny a červů. Zašklebila se a vy­klepala jeho odpor­ný ob­sah na zem.

– Tak abysme zase šli. Čaroději? – rozhlédla se po jejich společ­níkovi. Ten na ni jen vy­třeštěně zíral a držel se za břicho.

– Poslouchej, čaroději, – podivil se Drch, – při všem tom tvým čaro­vání jsem si vlast­ně ani ne­všiml… kam že to zmizela ta pečeně?

Ale čaroděj místo od­povědi za­padl hlavou do křoví a začal se hlasitě dávit. Jenšta obrátila oči v sloup. Potom se na Drcha po­dívala přísně a po­hrozila mu prstem.

– Vajíčka a slepice? Statky pře­padat? Ty sis to vy­myslel, ty si ho po­neseš.