Ježibaba

tajemný strom uprostřed lesa

Šedavé ráno nastupovalo pomalu a stejně pomalu utichalo skučení větru. Jenšta i Drch se probudili současně a téměř současně také vykřikli:
„Kde je?“
„Čaroději?“
Podlouhlý balík, skrývající brýlatého mužíka, kvůli němuž se ocitli v těch neblahých končinách, zmizel. Drch vyskočil jako hladový vlk. Jeho oči pročesávaly okolní půdu, ale marně. Nikde ani stopy. Nakonec se obrátil ke stromu, pod nímž před chvílí leželi.

„No, to je ale…“
„Co to může bejt?“ ptala se Jenšta. Na stromě se rýsoval černý kruh, jako kdyby ho někdo vypálil.
„Hmm…tak to vypadá, že si ho něco vodneslo vrchem,“ řekl Drch. „To nám byl čert dlužnej. Podíváme se okolo.“
Loupežníci se rozdělili.
„Tady!“ zazněl Drchův hlas. Jenšta pohlédla k zemi, kam Drch ukázal prstem, a pak zmateně zase na dlouhána.
„Někdo zametal stopy, pojď!“ zavelel Drch a Jenšta bez odmlouvání následovala. Drch se hnal vpřed, Jenšta za ním. Jak se prodírali větvovím, otevřel se před nimi palouk se starým dubem, do kterého asi kdysi uhodilo. U paty stromu stály malé figurky a na zkroucených větvích cinkaly hliněné destičky.
„Čerta starýho…“ zaklel Drch. „To vypadá na ňáký čáry. A stopy nikde.“
„Poslyš, Drchu,“ navázala Jenšta. „Jestli my jsme nepřekročili bludnej kořen. Kdo ví, kde teď jsme?“
„Čaroděj nečaroděj, pojď pryč,“ řekl Drch.
„Pryč, pryč… ale jestli to byl bludnej kořen, tak kam pryč?“ opáčila Jenšta.
„Kdybych bejval neprohrál v kartách škapulíř! Ale takhle! Co teď?“ Drch ztěžka dosedl a položil hlavu do dlaní. Chvíli bylo ticho, pak Jenšta promluvila:
„Bába kovářka doma ve vsi jednou vyprávěla vo čarodějný bábě Ježibabě. Říkala – Ježibaba škodí a pomáhá, kdo správně požádá, sílu mu dá. Kdo úkol nesplní, tím si břicho naplní. Ta bába prej bydlí hluboko v lese a cestu k ní značí začarovanej dub.“
Po jejích širokých tvářích se rozlil úsměv, zatímco Drchův svrasklý obličej naopak vyjadřoval čím dál větší hrůzu.

„Ježibaba!“ vydechl nakonec, „To ne.“
„Počkej, co když jsme tu správně? Co když nám ta bába pomůže s čarodějem? Kdo správně požádá, sílu mu dá…“
„Jen žádný voplejtačky s čarodějnicema! Uřkne tě, uhrane, navěky zatratí a úplně tě zahubí. Aspoň křížeček posvěcenej kdybysme měli. Ááá, ten škapulíř!“
Jenšta se ale zjevně už rozhodla. Tentokrát to byla ona, kdo vedl.
„Počkej! Přece mě tu nenecháš!“ vyrazil Drch za ní. Přešli mýtinu a vešli zpět do stínu stromů. Ozvalo se krákání. Jenšta hned vyrazila po zvuku, Drch čím dál pomaleji následoval a něco si mumlal. Došli k další mýtině a na mýtině stála dřevěná chalupa. Střecha stará a děravá, ale chalupa v pořádku, zjevně obývaná. Loupežníci se zastavili na kraji lesa.
„Tak já teď půjdu za babou. Ty tu zůstaň. Když se nevrátím, dělej, jak myslíš. Když uslyšíš trojí zahoukání, přijď k chalupě blíž, budu na tebe čekat.“
Z Drchových úst vyšel zvuk – něco mezi souhlasem a zaúpěním, ale Jenšta už mířila středem mýtiny ke dveřím, na které mocně zabušila. Nic. Zabušila podruhé. Zase nic. Zabušila potřetí. V chalupě něco zavrčelo, něco žuchlo a zašoupalo a dveře se skřípavě otevřely.
„Kýho smradu sem vítr zavál?“
Ve dveřích stála baba. Šedé vlasy trčely zpod potrhaného šátku, shrbená postava byla navlečená do usmolené sukně a haleny, přes kterou visel na kostnatých ramenou vyšívaný kabátek.
Mezi nohama se babě objevila černá kočičí hlava a kdesi v chalupě zakdákala slepice.
„Co chceš?“ zavrčela Ježibaba.
„Dobrý den, babičko,“ pozdravila Jenšta. „Pro radu k tobě jdu. Druha mýho, čaroděje začarovanýho, chci najít a vyléčit. Zlýho jídla pojed a dočista zkameněl. Včera v noci zmizel.
Hledám ho, hledám, ale najít ho nemůžu, a i když ho najdu, co si s ním počnu?“

„Á!“ pronesla baba a zmizela ve světnici. Dveře zůstaly otevřené. „Co stojíš?“ ozval se krákavý hlas. „Radu ti dám, ale za službu.“
Jenšta chvíli stála na prahu, pak vkročila dovnitř. Smrad slepičinců se mísil s vůní bylin, jejichž svazky visely na trámech. Baba ležela na peci, hlavu u stropu, paty u země.
„Mám hlad. Zameť světnici a ze spíže dones jídlo.“
Jenšta se chopila smetáku a jala se zametat. Když zametala okolo trčících babiných nohou, z koutku u pece vykoukla dvě černá očka. V teple kamen se nahřívalo malé černé kuře. Vypadalo zmokle, i když toho dne nepršelo. Jenšta opatrně zametla okolo a začala připravovat jídlo. Když bylo na stole, baba slezla a jedla a jedla, až na stole zbyla skýva suchého chleba a džbánek kyselého mléka. Pokynula směrem k Jenště a odsunula se zpátky na pec. Jenšta se právě chystala zakousnout do chleba, když ucítila na noze klování. Černé kuře jí stálo u nohou. Pohlédlo na ni a zamrkalo.
„Ech co, tu máš, stejně bych byla hladová,“ řekla Jenšta a nadrobila mu chleba. Kuře všechno do posledního drobku sezobalo.
Za chvíli se z pece ozvalo chrápání. Baba usnula. Jenšta tiše vyšla ven a zahoukala. Zpoza nedalekého stromu se vynořila lysá lebka. Nevypadalo to, že by se Drch chystal přijít blíž. Jenšta se ohlédla do světnice a vyrazila za ním.
„Baba za službu poradí,“ sykla na Drcha. „Počkej ještě tady, večer vylezu.“
Hnědá kůže se zkroutila do usouženého výrazu. Drch se beze slova usadil pod stromem, ale pak se přece jen ozval: „K jídlu nic?“
„Nic,“ řekla Jenšta a spěchala zpátky do chalupy. Když vešla a rozkoukala se v tmavé místnosti, uviděla, že na lavici u stolu sedí malý špinavý chlapeček s rozcuchanými černými vlasy. Tenkým hláskem zazpíval: „Že ses se mnou rozdělila, chlebíčku’s mi nadělila, tak ti poradím. Baba bude chtít střechu opravit. Střecha vždycky proteče, babice tě upeče. Běž honem, Jenšto, pryč. Sháněla srdíčko, našla mrtvého, teď se jí zachtělo živého. Co hledáš, vydá ti Černej hrad.“


Na to se babice na peci začala vrtět. Chlapeček zmizel, z lavice ke kamnům seskočilo černé kuře a zamrkalo černýma očkama.
„Uáááá!“ ozvalo se zívnutí. Jenšta na nic nečekala a vyrazila ke dveřím. V tu ránu ale hop a skok a baba zavřela dveře koštětem jak na závoru a hnala se na Jenštu. Loupežnice nezaváhala. Rozpřáhla se mocnou pravačkou a vlepila bábě takovou ránu, že by skolila nejednoho siláka. Babice se ale jen zastavila, oklepala a vrhla se znovu na svou kořist. Ta mezitím ustoupila ke stolu, popadla vratkou lavici, vrazila ji babě do břicha a dotlačila jí ke dveřím. Koště pod nárazem těla prasklo. Baba chytla druhý konec lavice a zabrala. Jenšta ukročila dozadu. Chvíli stály proti sobě a tlačily. Jenště samou námahou vyskočila na spánku žíla. Najednou babice ucukla a Jenšta se svalila na podlahu. Dřevěné prkno se roztříštilo o podlahu právě v místě, kde ještě před chvílí ležela Jenština hlava. Statná loupežnice se mezitím skulila pod stůl.
„Však ty mně neutečeš, panenko!“ zaskřípala stařena. Vtom se velký těžký dubový stůl pohnul. Jenšta se zapřela a zvedla do dřepu, stůl na mocných plecích. Zařvala a vrhla ho přímo na babici. Odfrkla si, kývla hlavou a překročila trnož, trčící ke stropu. Někde za ní se ozvalo pípnutí a cupitání pařátků na podlaze. Jenšta se otočila. Stálo tam opelichané černé kuře a upřeně na ni hledělo černýma očkama.
„Co s tebou? No, tak pojď,“ otevřela kapsu a opeřenec skočil dovnitř. Pak prudce otevřela dveře a objevila se na mýtině, kde s taseným mečem nerozhodně postával Drch. Namířila si to přímo k němu.
„Jdem,“ řekla „z baby nic nebude.“
„A co služba a …?“
„Musíme na Černej hrad.“
„Černej hrad!“ zaúpěl Drch. „To ne.“
„Tam je čaroděj.“