Prozření poručíka Mrkweise

Všechny lidské názory se až dosud utvářely v pozemských měřítcích, opíraly se o předpoklad, že technika nikdy nepřekročí zemskou sféru. Jakmile se však lidstvu podaří vyjít do meziplanetárních prostor, bude třeba přezkoumat a zrevidovat všechny naše názory filozofické, sociální i morální.

V. I. Lenin

Poručík Mrkweis byl poctivý kriminalista. Ale i poctivý kriminalista někdy škobrtne. K Mrkweisovu ideovému škobrtnutí došlo v době uvolnění. Rudá armáda osvoboditelka pak v srpnových dnech podruhé přispěchala s tanky do Prahy aby překazila rejdy imperialistů a s ní přišlo i utažení šroubů.

Všechno bylo zase jasné. Jednota stranické linie neoblomná. Předtím to ovšem některým dost zřejmé nebylo. Třeba Mrkweisovi. Kál se, pravda. Litoval. K výslechům nakonec stejně musel a tak mohl poznat kouzlo Barťáku i z druhé strany. Aby dostatečně pochopil, která strana je pro budoucnost socialismu, takže nakonec i pro něj, ta pravá.

Zklamán vlastním úsudkem kolísal. Člověk je tvor chybující, opakoval sám sobě i bývalým kolegům, soudruhům, když mžoural do lampy a marně se snažil rozeznávat jejich tváře. Co je vlastně pravda a jak ji poznat včas, dřív než vyjde najevo se všemi neblahými důsledky? Pracovat teď mohl nanejvýš jako noční vrátný, tak měl čas číst a přemýšlet. Úvahy ho přivedly k bádání. Tohle všechno přece musí mít nějaký skrytý smysl.

Formace dolmenů, táhnoucí se Evropou a  připomínající souhvězdí, viditelná jen na jižní polokouli. Zdivo dávného Cuzca, příliš masivní, příliš dokonalé, aby mohlo být vytvořeno nástroji své doby. Záhadné geometrické dráhy planiny Nasca, které lze spatřit z letadla, ale pěším připomínají sotva víc než prašné stezky. Obří kamenné hlavy, shlížející z pustých svahů Velikonočního ostrova na nekonečnou, vlnící se hladinu oceánu, jako by mlčky kladly zbloudilým mořeplavcům nezodpověditelnou, téměř nesmyslnou otázku. Kde se vlastně vzaly právě tady, v nejzapadlejším koutě světa, mimo veškerou rozvinutou civilizaci. Otázku, která i Mrkweise čím dál víc znepokojovala.

Naštěstí nebyl sám. Badatelů ve věcech záhadných po Praze přibývalo, četli, scházeli se, tak se o dění začal zajímat i Mrkweis. Ostatně, celkem přivykl pohodlí zaměstnání, které neobnáší bdění nad socialistickými výdobytky. Člověk sice nic nezmůže, ale zase může mít přátele mimo soudružský kolektiv. Poctivý kriminalista ovšem příjde lidově-demokratickému zřízení vždycky vhod. Nakonec, když už ji nejméně čekal, si ho našla překvapivá šance.

Po jedné delší přátelské výměně názorů na možný pobyt Ježíše v Indii, k níž došlo ve vinárně U pavouka, ho oslovili dva až příliš nenápadně vyhlížející muži od vedlejšího stolu a odvedli si ho přes Perštýn k upřesnění celého výkladu. Když se přesvědčili, že má sice škraloup, ale jinak je v zásadě vulgární materialista, nabídli mu místo noclehu spolupráci. Strana a vláda potřebují vědet o všem, co se šustne, i když jde jen o vědecké teorie. A tím spíš, pokud by mohlo jít o teorie nevědecké.

Avanturismus, který ho dříve vedl k zájmu o otázky, z nichž neplyne společnosti prospěch, se zase obrátil ve zdravou, konkrétní motivaci. Přátelé, badatelé, mu tou dobou už zcela důvěřovali a hovořili s ním otevřeně. Nebylo těžké získat podrobný přehled o jejich kontaktech, rodinných vazbách, zvlášť zahraničních, názorech na otázky XIV. sjezdu a vůbec o všech možných zajímavých věcech.

Až ho samotného překvapilo, když mu nesporné přední mozky národa, kapacity v oborech parapsychologie, futurologie nebo kryptozoologie, objasňovaly záležitosti, které by nejspíš neměly říkat před ostatními a možná radši ani samy před sebou. Našli novou symbiózu. Oni rádi mluvili, on zase rád poslouchal.

Na Barťák posílal podrobné záznamy, vše zpracovával jak se na poctivého kriminalistu sluší. Pojednání o zázemí a příbuzenstvu sklízela největší úspěch. Zklamalo ho ale vlažné přijetí popisů některých neotřelých úvah. Vyšetřovatelé nedokázali docenit ani tak zřejmé příklady pokrokových myšlenek, jakým byla zcela nová metoda určování přesné polohy Atlantidy nebo sada důkazů mimozemského původu a nebývale vysoké inteligence hub. Podobná zjištění narážela na nezájem, jinak se ale jako informátor osvědčil a kontaktní důstojník neskrýval svou spokojenost.

O to větší bylo Mrkweisovo překvapení, když u něj jednou brzy ráno zazvonili. Na odpor by se nezmohl i kdyby nebyl po noční. Za vrátnicí Barťáku přestal věnovat dění pozornost, ponořil se do úvah o věcech vyšších a odevzdaně stočil krok doleva ke schodišti do suterénu, k vyšetřovnám. Ani si nestihl uvědomit co se děje, když ho průvodci chytili pod rameny a naložili do výtahu. Vystoupili v pátém patře. Přivedli ho do prostorné kanceláře a posadili ho na pohodlné sofa s konferenčním stolkem pod velikým plátnem Hradčan. Za psacím stolem u okna stál muž, kterému kancelář zjevně patřila. Zády k příchozím, s cigaretou mezi prsty, s pohledem upřeným na ještě majestátnější Hradčany venku za oknem.

„To jsi psal ty?‟ zeptal se kuřák a jeden z těch, kteří Mrkweise přivedli, ukázal prstem na fascikl na konferenčním stolku. Pozorování mimozemšťanů na Blanensku v letech 1967-1970. Mrkweis opatrně přikývl a napadlo ho, že nemá sebemenší představu, co bude následovat.

„Dobre,‟ řekl kuřák. Zadusil cigaretu v mramorovém popelníku a otočil se na Mrkweise.

„Vyborne. Poručiku.‟

Kriminalista Mrkweis byl zase poručíkem. Léta bádání se zúročila. Nastoupil zpátky na Barťák, tentokrát se ale ubytoval v pátém patře. Nepříjemnosti a škobrtnutí patřila minulosti. Nabo snad i ta měla svůj skrytý smysl?