Záhada zamčeného sekretariátu

Smyslem politické práce kriminalisty je bránit výdobytky socialistického zřízení. A to není jen tak. Zvlášť pokud jde o záležitosti té nejvyšší důležitosti. Mrkweis se jako novopečený estébák rychle ujistil, že strana a vláda ani jiné záležitosti nezná. Nastoupil ke 13. oddělení StB, pod samotného plukovníka Wietraka. Právě tady končily ty nejzapeklitější případy, na jejichž objasnění často pouhá síla a verva nestačí. Případy, vyžadující hlavně důvtip, pokrokové myšlení.

Půdu Bartolomějské plnily nekonečné řady regálů s krabicemi, označenými spisovými čísly. Obývaly je přístroje k měření geopatogenních zón, diapozitivy s kulovými blesky, díla Záviše Kalandry, podezřelí kostlivci vyhrabaní v archeologických lokalitách, vražedné nástroje z neobjasnitelných případů, americké časopisy s šifrovanou mikrotečkou, zakázané fascikly mágů a alchymistů. Kdykoliv si některý obyčejný vyšetřovatel s něčím nevěděl rady, poslal to na třináctku. Jindy si zase třináctka něco přebrala sama. Na pokyn míst nejvyšších. Právě takový případ měl Mrkweis krátce po svém nástupu zaevidovat a zařadit do spisovny mezi ostatní nevysvětlitelné záhady.

Na sekretariátu soudruha Kostrby z politbyra totiž ráno uklízečky objevily několik obálek se západoněmeckými markami. Přitom bylo celou noc zamčeno. Takový úkaz zjevně nemohl mít rozumné vysvětlení. Třináctka si ho pro jistotu rychle přebrala. Jenže právě když Mrkweis založil obálky do krabic a vrátil se ke stolu, aby zapsal jejich spisová čísla, objevil se v jeho kanceláři zmatený vyšetřovatel z nižších pater, kterému případ odebrali.

Otázek kladl mnoho, odpovědí mu ale bylo jen, že se na to Mrkweis podívá, že to prověří, jestli nedošlo k nějaké chybě. Návštěvník trval na svém. Chtěl znát alespoň zlomek skutečnosti. Nakonec stejně musel jít a Mrkweis se začal pekelně soustředit na jedinou myšlenku. Aby na celou věc okamžitě zapomněl. Zdálo se, že se to povedlo. Když se toho dne vracel domů, nevěděl vůbec nic.

Celou noc se mu ale vracel podivný sen. Zlomek skutečnosti, podívej se na to, znělo mu hlavou. Když ráno otevřel oči, s údivem naslouchal vlastnímu hlasu, rezonujícímu ložnicí.

„Důvěřuj, ale prověřuj!‟

Dobře, kolega to chce prověřit, tak tedy bude důvěřovat moci úřední a prověří to. Ale za plukovníkem si jít netroufal. Byl tu pořád nový, nechtěl hned čeřit vody. Jen co přišel do kanceláře, spěchal vedle ke kapitánu Molnárovi, aby se poradil, co dál.

„Čo ďalej?‟ divil se kapitán.
„Ja by som sa na to vieš čo. Ale keď ozaj chceš, radšej si to preveruj najskôr hore.‟

Dobrá rada. Zavolal na sekretariát politbyra, aby o nevysvětlitelném případu západoněmeckých marek zjistil víc. Nikdo o ničem podobném nikdy neslyšel. Tak to je skutečná záhada, říkal si Mrkweis. Ještě, že to skončilo právě u nás. S pocitem uspokojení založil spis do skříně k ostatním neobjasnitelným záhadám.

Odpoledne se na oddělení objevil soudruh Kostrba. Nebyl v nejlepším rozpoložení a poručík Mrkweis dostal otcovské pokárání. Marky v obálkách vůbec nebyly ty, které se údajně, podle tvrzení některých, našly na sekretariátu. Ve skutečnosti se tam žádné marky nikdy nenašly. Ani nemohly, když bylo zamčeno. A tím pádem nemohou být ani v evidenci. Tak tohleto je průšvih, říkal si Mrkweis. Zaevidovat něco, co vůbec neexistuje. To by se nakonec jeden nevysvětlitelný případ odehrál přímo na samotné třináctce. Jenže kdo by ho pak vyšetřoval?

Mrkweisovi bylo úzko. Zařazení do spisu není malá záležitost. To je jako když se dá věci jméno. Takže zaevidovat něco, co neexistuje, je jako mít nulu ve jmenovateli. Vyřadit to z kartotéky nejde, zařadit už vůbec ne. Takovému spisu není ani možné přidělit reálné spisové číslo. To by byl přímo zločin proti přírodním zákonům. Všechno přestane dávat smysl.

Naštěstí i soudruh Kostrba nad celým neštěstím přemýšlel, až ho nakonec napadlo řešení. Marky, které v evidenci nemají co dělat, zkrátka nechá osobně zmizet. Tím pádem zmizí něco, co nikdy neexistovalo, takže to bude, jako by se vlastně nic nestalo. A realita zůstane jaká je.

Mrkweisovi spadl kámen ze srdce. Nula děleno nulou je zase nula. Vědecký světový názor zvítězil nad buržoazní ideologií, jako už tolikrát. Je to pokroková hlava, ten Kostrba. Ne nadarmo je v politbyru. Štěstí, že nad socialistickými pořádky bdí kovaní komunisté.

Zbývalo vyřešit otázky dotěrného vyšetřovatele, kterému případ odebrali. Ale to už bylo jen jako rozepsat celou rovnici. Rutina. Protože se chtěl dozvědět, co se nikdy nestalo, samozřejmě nebylo možné poskytnout mu ani ten zlomek domnělé skutečnosti. Konec otázek. Zlomku jsme se zbavili, neznámou převedli na druhou stranu rovnice. To milý vyšetřovatel se teď mohl těšit na otázky svých kolegů. Oni už mu to spočítají. Sečteno, podtrženo, správný výsledek se vždycky nakonec najde.

Druhý den volali plukovníku Wietrakovi přímo z ministerstva. Třinácté oddělení dostane nové rozkazy. Něco, co soudruhy zaměstná, aby se v Bartolomějské nenudili a nemuseli si vymýšlet neřešitelné případy. Když plukovník zavěsil, potáhl z cigarety a zavolal si poručíka Mrkweise.

„To se ti povedlo, cype,‟ procedil mezi zuby s pohledem upřeným na Hradčany za oknem. Mrkweis šel toho dne spokojeně spát. Svůj první případ vyřešil s pochvalou od samotného plukovníka.