Rudá Soňa – Stín supa

„Dostali ti psi nažrat a něco na sebe?“
Ano, Ochránče věřících.“
„Ať se tedy připlazí do naší přítomnosti.“

A tak při­vedli vyslance po­bledlé po měsí­cích vězně­ní před balda­chýn stínící trůn Sulej­mana Nádherného, turec­kého sul­tána a nej­moc­nějšího ze všech moc­ných vlád­ců oné doby.
Trůn, před nímž se třásl celý svět, pokrytý zlatem a perle­tí, zářil pod veli­kou nacho­vou kupolí síně. Z hedváb­ného balda­chýnu, pošité­ho hojno­stí drahých kame­nů hod­nou veliké­ho vlád­ce, visela pa­blesku­jící šňů­ra perel, zakonču­jící pás smarag­dů, vzná­šející se jako aureo­la slávy nad Sulej­mano­vou hla­vou. Přesto sama velko­lepost ono­ho trůnu bledla v lesku toho, který na něm seděl, pokrytý šperky, s volav­čím perem na bílém turbanu zdobe­ném dia­manty.
Okolo trůnu pokor­ně stálo devět vezí­rů a stupeň pod ním ob­klopo­vali bojov­níci vládco­vy těles­né stráže sola­kové v plné zbro­ji s černými, bílý­mi a šarlato­vými pery, vlnící­mi se na zlace­ných přilbách. Rakouští vyslan­ci byli patřič­ně ohromeni – tím spíše, že jim do­přáli devět dlou­hých měsíců k roz­jímá­ní v ponuré Pevnosti sed­mi věží, tyčící se nad Marmar­ským mořem. Vyslanec stojí­cí v čele posel­stva za­dusil svůj hněv a skryl své po­city pod pláš­tí­kem pod­robení – podiv­ným to há­vem na bed­rech Habor­dan­ského, gene­rála arci­vévody rakous­kého Ferdi­nanda.
Když ho při­váděli před trůn s paže­mi v pevném se­vření od­daných janičářů, jeho drs­ná tvář se ne­místně ježi­la v záři­vém hed­vábí, které mu sul­tán pře­zíravě po­slal. Tak při­vádě­li cizí posly před sul­tány už od krva­vého dne na Kosov­ském poli, kdy Miloš Kabilo­vić, rytíř roz­drce­ného Srbska, zabil ukry­tou dýkou do­byva­tele Murada.
Turecký panov­ník na Habordan­ského po­hlí­žel s pra­malým za­líbením. Sulej­man byl vysoký štíhlý muž s úzkým zahnu­tým no­sem a tenkými rovný­mi ústy, jehož od­hodla­ný výraz ne­ob­měkčo­valy ani zplih­lé kníry. Úzkou, vytrče­nou bradu měl ohole­nou.

Jistou slabost na­značo­val jen jeho tenký, pozoru­hodně dlou­hý krk, ale tvr­dé rysy štíh­lé po­stavy a třpyt v tem­ných očích svěd­čily o mylno­sti takového do­jmu. Tatar­ský z něj šel víc než jen pocit – a právem, pro­tože ne­byl o nic více synem Seli­ma Hroz­né­ho než Haf­sa Cha­tún, krym­ské princez­ny. Narodil se s modrou krví jako dědic nej­větší vojen­ské moc­nosti světa, byl ob­dařen mocí a oděn hrdostí, nezna­jící rovné­ho kromě bohů.
Pod jeho orlím po­hledem se­hnul starý Habor­dan­ský hlavu, aby skryl hněv ve svých očích. Před devíti měsíci při­jel generál do Istan­bulu jako zá­stup­ce svého pána, arci­vévody, s nabíd­kou pří­měří za želez­nou koru­nu uher­skou, strže­nou z hlavy padlé­ho krále Ludvíka na krva­vém poli u Moháče, kde si osman­ská voj­ska ote­vřela cestu do Evropy. Před ním už tu byl jiný vy­slanec – Hieronim Łaski, pol­ský voje­voda.
Habor­dan­ský, s přímo­stí sobě vlast­ní, vzná­šel na uher­skou korunu ná­rok jmé­nem své­ho pána, což Sulej­mana roz­lítilo. O tutéž koru­nu pro své kraja­ny prosil Łaski u Moháče na kole­nou.
Łaskému se do­stalo poct, zlata a pří­slibů zá­štity, za něž za­platil zá­vazky, příčí­cími se do­konce i jeho vlast­ní chamti­vé duši – prodat do otro­ctví zemi svého spojen­ce a skrz jeho území otevřít pří­stup až do srdce křesťan­stva.
To vše Habordan­skému po­věděli, zatím­co pě­nil zlostí v žaláři, do nějž ho uvrhl sul­tá­nův pře­zíra­vý vztek. Sulej­man teď opovrž­livě shlížel na věr­ného starého generála, po­mi­nul obvyklé formality a pro­jednou ne­pro­mlu­vil ústy velko­vezíra. Turecký vládce by nikdy ne­přiznal znalost ně­jaké fran­ské řeči, ale Habordan­ský rozuměl turecky. Sul­tán mlu­vil struč­ně a bez vy­táček.

„Vyřiď svému pánu, že se ho teď chys­tám na­vští­vit v jeho vlast­ních zemích a že jestli se se mnou ne­setká u Moháče nebo Pešti, set­kám se s ním já sám pod zdmi Vídně.“
Habor­dan­ský se po­klonil a ne­odvážil se pro­mluvit. Na opovrž­livé máv­nutí vlád­covy ru­ky vy­stoupil jeden z dvor­ských úřed­níků a po­dal generálovi vy­šíva­ný měšec s dvěma stov­kami dukátů. Každý z členů jeho družiny, trpělivě čekají­cích na opač­ném kon­ci síně pod hroty janičář­ských kopí, byl také takto vy­placen. Habordan­ský huhňa­vě po­děko­val, sukovité ruce sevřené okolo daru s pře­hnanou ve­rvou. Sultán se vlaž­ně ušklíbl s vědomím, že kdyby se toho vy­sla­nec od­vážil, vmetl by mu peníze do tváře. Pozvedl ruku ve znamení, že je pro­pouští, potom se za­stavil a jeho oči spo­činu­ly na skupině mužů tvoří­cí generál­ův do­pro­vod – nebo spíše na jed­nom z těchto mužů. Byl to ten nej­vyšší ze všech v síni, mohut­ný člověk, ne­obrat­ně na­vleče­ný do turec­kého oděvu. Na sultá­nův po­kyn se ho vojáci chopili a při­vedli ho blíž.
Sulejman na něj zkoumavě hleděl. Turecká ves­ta a objem­ný chalát ne­mohly za­krýt jeho mohut­nou těles­nou stavbu. Světle hnědé vla­sy měl na krátko střižené, široké žluté kní­ry mu pada­ly až pod drzou bradu. Jeho mod­ré oči se zdály podiv­ně za­mlžené, jako by ten člověk spal ve stoje s otevře­nýma očima.
„Mluvíš turecky?“ Sultán pro­kázal muži ne­smír­nou poctu, když ho oslovil přímo. Přes všech­nu okáza­lost osman­ského dvora v sul­tánovi pře­bývalo něco z prosto­ty jeho tatar­ských předků.
„Ano, výsosti,“ od­pověděl Frank.
„Kdo jsi?“
„Říkají mi Gott­fried von Kalm­bach.“
Sulejman se za­mračil a prsty si ne­vědom­ky za­jel na rameno, kde pod hedváb­ným rou­chem ucítil ob­rysy staré jizvy.

„Ne­zapomí­nám tváře. Tu tvou jsem ně­kde viděl – za okol­ností, které mi ji vryly do paměti. Ale ne­můžu si na ty okol­nosti vzpo­me­nout.“
„Byl jsem na Rhodu,“ navrhl Němec.
„Na Rhodu bylo mnoho mužů,“ odsekl Sulej­man.
„Ba,“ sou­hlasil klidně von Kalmbach. „I de l’Isle-Adam tam byl.“
Sulejman ztuhl a jeho oči za­jiskřily při vy­slove­ní jména vel­mistra řádu Johanitů, jehož zou­falá obrana Rhodu stála Turka šedesát tisíc mužů. Rozhodl se ale, že ten­hle Frank ne­byl dost bystrý, aby jeho poznámka ob­saho­vala maza­nou urážku, a mávnu­tím ruky posel­stvo pro­pustil. Vyslanci byli od­vede­ni z přítom­nosti vladaře a celý incident se tím uzavřel. Potom Franky eskorto­vali z Istan­bulu a nej­kratší cestou na hranice říše.
Turkovo varování mělo být spěšně do­ruče­no arci­vévodovi a v patách mu měla při­jít vojska Vysoké porty. Sulej­manovi úřed­níci věděli, že osman­ský vládce měl v úmys­lu více než jen po­sadit loutku jménem Zá­pol­ský na do­bytý uher­ský trůn. Sulej­mano­vy ambice za­hrno­valy celou Evropu – tvrdo­hlavý Franki­stán, z nějž se v prů­běhu sta­letí ob­čas vy­hrnuly hordy s po­křikem plení­cí Vý­chod a jehož hloupí a vzdoro­vití lidé se čas od času zdáli zralí na to, aby si je musli­mové po­drobili, ale pokaždé znovu, pokud pří­mo ne­zvítězi­li, dokáza­li alespoň unik­nout po­rážce.
Ráno rakouští vy­slanci od­jeli a ještě téhož veče­ra Sulej­man, zádum­čivě sedí­cí na svém trůně, zvedl hla­vu z dlaně a po­kynul na své­ho velko­vezíra Ibra­hima, který k němu sebe­jistě při­stoupil. Velko­vezír si byl vždy jistý uzná­ním svého pána. Nebyl snad od mládí sultá­novým druhem a spolu­stolov­níkem? Ibra­him měl jen jedi­ného soupeře, pokud šlo o přízeň pána – tu ruso­vlasou Rusín­ku, Hür­rem Radosti­plnou, v Evropě známou jako Roxo­lana, již otrokáři od­vlekli z otcov­ské­ho domu v Rohatynu, aby se stala sultá­no­vou první kon­kubí­nou.

„Konečně jsem si toho ne­věřícího vy­bavil,“ řekl Sulej­man. „Pamatuješ si první útok rytí­řů u Moháče?“
Ibrahim sebou při té zmínce cuknul.
„Ó Ochránče žalost­ných, mohl bych snad za­pome­nout na událost, při níž byla pro­lita skvě­lá krev mého pána ru­kou ne­věřícího?“
„Pak si vzpomínáš, jak třicet dva rytířů, pala­di­nů nazarej­ských, vjelo střem­hlav do našich zá­stupů a každý z nich vsa­dil svůj život, jen aby se poku­sil za­hubit naši osobu. Při Alláhovi, cvála­li tam jako na svatbu, jejich koně a kopí po­ráželi každého, kdo se jim po­stavil, a pláty jejich zbroje od­rážely i tu nej­lepší ocel.
A přece začali padat, když pro­mluvi­ly pušky, až z nich zbyli v sedle jen tři – rytíř Marczali a dva jeho společ­níci. Tihle paladi­nové po­sekali moje solaky jako pše­nici, ale Marczali a další z jeho druhů padli – téměř u mých nohou.
Jeden z rytířů však zůstal, i když mu přilbu strh­li z hlavy a krev prýšti­la z každé škvíry v jeho zbroji. Řítil se přímo na mě, mával svým obrov­ským obou­ruč­ním mečem a přísahám při vousu proro­kovu, smrt si pro mě sahala, až jsem cítil planou­cí dech Azrae­lův za krkem!
Jeho meč se blýs­kal jako bles­ky na nebi a od­razil se od mé přilby, takže jsem zůstal na­půl omrá­če­ný a krev se mi vy­hrnu­la z nosu. Rozrazil mi zbroj na rameni, kde mi za­ne­chal tuhle jizvu, co mě pořád ještě svědí, když má pršet. Janičáři, kteří se okolo něj shlukli, podsekli jeho koni kolena, a tak spadl společ­ně se zvířetem. Zbytek mých sola­ků mě z té změti vytáhl. Potom do­razily uher­ské zá­stupy a já jsem ne­viděl, co se s tím rytí­řem stalo. Ale dnes jsem ho uviděl znovu.“

Ibrahim vydal ne­věříc­ný vý­křik.
„Ba ne, tyhle modré oči jsem si ne­mohl s žád­ný­mi splést. Nevím, jak to, ale ten rytíř, který mě zranil u Moháče, byl ten­hle Ně­mec, Gott­fried von Kalm­bach.“
„Ale, Obrán­če víry,“ namítal Ibrahim, „hlavy těch psů, těch rytířů, ležely na hro­ma­dě před tvým altánem…“
„A já je spočítal a tehdy jsem nic neřekl, aby si muži ne­mysleli, že ti to dávám za vinu,“ odpově­děl Sulej­man. „Bylo jich jen třicet jedna. Většina z nich byla tak zoha­vená, že jsem stěží mohl roze­znat jejich rysy. Ale ten ne­věřící, co mi za­sadil tuto ránu, nějak unikl. Miluji odváž­né muže, ale naše krev není zase tak obyčejná, aby ji mohl ne­věří­cí bez­trestně pro­lít na zem, kde ji budou chlem­tat psi. Dohlédni na to.“
Ibrahim se s po­zdravem salám hluboce u­klo­nil a odešel. Široký­mi chodba­mi spě­chal do poko­je z mod­rých kach­lů se zlace­nými oblou­ky oken nad prostor­nými ochozy, stíně­ný­mi cypřiši a platany a ochlazo­va­nými sprš­kami stříbři­tých fontán.
Tam na jeho za­volá­ní při­šel jistý Jaruk-chán, krym­ský Tatar, lhostej­ně působí­cí člověk s malý­ma oč­kama, oděný v lakova­né kůži a leště­ném bronzu.
„Mizerný pse,“ řekl vezír, „všiml si tvůj kumy­sem za­kale­ný zrak toho vysoké­ho němec­kého pána, slouží­cího emíru Habor­dan­skému – toho pána s vlasy jako lví hříva?“
„Baže, jasně že, toho, co mu říkají Gom­buk.“
„Právě toho. Posbírej po měs­tě své psí brat­ry a pusť se za těmi Franky. Při­veď toho mu­že zpátky a budeš od­měněn. Osoby vy­slan­ců jsou po­svátné, ale tohle není oficiál­ní zá­leži­tost,“ dodal cynicky.

„Slyším a poslou­chám!“ S pozdravem salám dost hlubo­kým pro samot­ného sultá­na se Jaruk-chán vzdá­lil z přítom­nosti druhého muže říše. O několik dní později se vrátil za­prášený, ces­tou ušpině­ný a bez úlovku. Ibra­him na něj po­hlédl s nevraži­vostí a Tatar se vrhl na zem před hedváb­né polštáře, na nichž velko­vezír v modré síni se zlace­nými oblou­ky oken seděl.
„Veliký cháne, nechť tvůj hněv ne­pozře tvé­ho otroka. Nebyla to moje chyba, při vou­su Proro­ko­vě.“
„Sedni si na ten svůj praši­vý zadek a vy­klop, co se stalo,“ při­kázal mu Ibra­him ohledu­plně.
„Takhle to bylo, můj pane,“ začal Jaruk-chán. „Cválal jsem rychle, a i když měli Franko­vé a jejich do­pro­vod velký ná­skok a pokračo­vali v cestě bez za­stáv­ky přes noc, dru­hý den v poled­ne jsem je do­stihl. Ale, světe div se, Gom­buk mezi nimi ne­byl, a když jsem se po něm ptal, paladin Habor­dan­ský mi od­pověděl jen spou­stou příšer­ných nadá­vek, jako by z děla hřmělo. Tak jsem pro­mluvil s ně­kolika jejich prů­vodci, kteří rozumějí řeči těch ne­věří­cích, a do­zvěděl jsem se, k čemu došlo. Musím ale ještě svému pánovi při­pome­nout, že ne­můžu než jen opako­vat slova těch sipa­híjů, co je pro­vázeli, a to jsou lidé beze­ctní a lžou jako…“
„Jako Tatar,“ řekl Ibrahim.
Jaruk-chán ocenil jeho kompli­ment širo­kým psím úškleb­kem a pokračoval. „Řekli mi tohle. Za roz­břesku stočil Gom­buk koně dál od ostat­ních a emír Habordan­ský se ho ze­ptal proč. Gombuk se po­tom za­smál, jako to děla­jí Fran­kové – hé! hé! hé! – takhle. A Gom­buk řekl, ‚Čertov­skou služ­bu jsi mi pro­kázal, že jsem si de­vět měsí­ců chla­dil hla­vu v turec­kém žaláři. Sulej­man nám za­jistil bez­peč­ný prů­jezd přes hra­ni­ci a mě nic ne­nutí, abych jel s vámi.‘

‚Pse,‘ řekl emír, ‚válka visí ve vzduchu a arci­vévoda po­třebuje tvůj meč.‘
‚Čert sper arci­vévodu,‘ odpově­děl Gombuk. ‚Zápol­ský je pes, ­že u Moháče zů­stal stát stra­nou a nechal nás, své druhy, aby nás roz­sekali na kusy, ale i Ferdi­nand je pes. Až budu bez peněz, pro­dám mu svůj meč. Teď mám dvě stě duká­tů a tyhle šaty, které můžu pro­dat Žido­vi za hrst stříbra, a ať mě čert po­kouše, jest­li tasím meč pro jiného, dokud mám v kap­se ně­jaký peníz. Jedu do nej­bližší křesťan­ské hospo­dy a ty můžeš jít k čertu i s tím svým arci­vévodou.‘ Potom ho emír po­čas­to­val spoustou příšer­ných nadá­vek a Gom­buk odjel se smí­chem, há! há! há!, a zpí­val píseň o švábo­vi jmé­nem…“
„A dost!“ Ibrahimova tvář po­temněla vzteky. Divoce si rval vousy, když si uvědo­mil, že naráž­kou na bitvu u Moháče v pod­statě von Kalm­bach po­tvrdil Sulej­mano­vo pode­zření. Ta věc s jedna­třiceti hlava­mi na místo hlav dvaa­třiceti byla ně­čím, co by asi žádný turec­ký sul­tán jen tak ne­přešel. Úřed­níci už ztrati­li úřady i hlavy v mnohem ne­pod­stat­nějších zá­ležitos­tech. Sulej­man svým chová­ním pro­kázal téměř ne­uvěřitel­nou sla­bost a uzná­ní pro svého velko­vezíra, ale Ibra­him, jak­koliv marnivý, byl také pro­hna­ný a rozhod­ně si ne­přál, aby na jeho vztah s panov­níkem padl byť nej­ne­patr­nější stín.
„Nemohl jsi ho vy­stopovat, pse?“ zeptal se.
„Při Alláhovi,“ zapřísahal se ne­jistý Tatar, „musel snad sed­lat vítr. Překročil hrani­ci o ně­kolik hodin dřív než já a já jsem ho sledo­val tak daleko, jak jsem se jen od­vážil…“
„Dost bylo vý­mluv,“ přerušil ho Ibrahim. „Pošli mi Mihal­oğlu.“

Tatar s vděkem zmizel. Ibrahim nikomu selhá­ní ne­promíjel. Velko­vezír pře­mítal ve svých hedváb­ných polštá­řích, až na mramoro­vou dlaž­bu padl stín supích křídel a štíh­lý muž, kterého dal po­volat, se před ním poklonil. Pouhé vy­slove­ní jeho jména budilo hrůzu všude na zápa­dě Asie. Mluvil mír­ně a pohybo­val se s jem­nou lehko­stí kočky, ale mrazi­vé zlo v jeho duši se mu zrači­lo ve tváři a blyšti­lo se v jeho úz­kých očích.
Velitel akin­džijů, divo­kých jezdců, jejichž ná­jezdy roz­sévaly strach a spoušť ve všech zemích za hranice­mi osman­ské­ho pan­ství. Byl oděn v plné zbroji se zdobe­nou přilbou na úzké lebce a z ná­rame­ní­ků zlacené kroužko­vé košile mu pada­la supí křídla. Ta se roze­pjala, když byl v sedle, a ve stínu jejich máv­nutí číhala smrt a zkáza. Hrot Sulej­mano­va meče, nej­slav­něj­ší zabi­ják národa zabijáků, stál před velko­vezí­rem.
„Brzy po­vedeš zá­stupy našeho pána do zemí ne­věří­cích,“ řekl Ibrahim. „Bude ti na­kázáno, jako vždy, bít a ne­šetřit. Zpustošíš pole a vinice kafarů, vypálíš jejich ves­nice, sra­zíš jejich muže šípy a uneseš jejich panny. Země, kterou pro­jdeme, bude sté­nat pod tvou patou.“
„To lahodí sluchu, vyvole­ný Alláhův,“ od­pově­děl Mihal­oğlu mír­ným a zdvoři­lým tónem.
„V tvém roz­kazu ale bude skryt další roz­kaz,“ pokračo­val Ibrahim a pro­bodával akin­dži­je po­hledem.
„Znáš toho Němce von Kalm­bacha?“
„Ba – Gombuka, jak mu říkají Tataři.“

„Tak. Toto je můj rozkaz – ať už kdo boju­je nebo uprchne, přežije nebo zemře – ten­to muž ne­smí zůstat naživu. Najdi ho, ať je kde­koliv, kdyby tě měl lov za­vést až na samot­né břehy Rýna. Jestli mi do­neseš jeho hlavu, odměním tě tři­krát její váhou ve zlatě.“
„Slyším a poslouchám, můj pane. Říkají, že je to ne­zvedený syn vzneše­ného němec­ké­ho rodu, jehož zkázou jsou víno a ženy. Říkají, že patřil k Johani­tům, než ho vy­hodi­li kvůli chlastu a…“
„Nepod­ceňuj ho ale,“ odpověděl mu chmur­ně Ibrahim. „Možná je to ochlasta, ale jest­li pro­vázel v útoku Marcza­liho, nelze jím opovrhovat. Dohlédni na to!“
„Není doupěte, v němž by se přede mnou schoval, ó vy­volený Alláhův,“ prohlá­sil Mihal­oğlu.
„Není noci dost temné, aby ho skryla, není lesa dost hlubo­kého. Jestli ti jeho hlavu ne­přinesu, dovolím mu po­slat ti tu mou.“
„Dost!“ zašklebil se Ibrahim a s po­těchou se za­tahal za vous. „Máš mé svole­ní k od­chodu.“
Zlověstná postava se supími křídly pruž­ným kro­kem tiše vy­klouzla z modré síně a Ibra­him ani ne­tušil, že učinil první krok k ne­přátel­ství, které se mělo roz­vinout přes mno­há léta a daleké kraje a roz­vířit se tem­ným pří­bojem, stravu­jícím trůny a říše a ruso­vlasé ženy krás­nější než plameny samot­ných pekel.